O tomhle Martin Beck přemýšlel,

zatím co si prohlížel věci, které Kollberg postupně vytahoval ze zásuvek a rozkládal po stole.
Teď si s chladným rozmyslem třídil v hlavě všechno, co o Stenströmovi věděl. Všechny pocity, které ho zavalily od chvíle, kdy u nich v místnosti na Kungsholmské ulici Hammar trousil své banality, byly pryč. Pryč s tím vším...
Od prvního dne, hned jak Stenström odložil. čepici strážníka a prodal uniformu kamarádovi z policejní školy, pracoval jako Martinův podřízený. Nejdřív v Kristinebergu v tehdejší státní komisi pro vyšetřování vražd, která patřila ke státní policii a byla jakýmsi pohotovostním sborem na výpomoc obecní policii v provincii, když šlo o obtížné případy.
Když někdy koncem roku 1964 nebo začátkem 1965 byla celá policie zestátněna, přestěhovali se sem do Västbergy. Kollberg během let přecházel sem a tam a Melander byl na čas na vlastní žádost přemístěn jinam, ale Stenström zůstal po celou dobu tady. Martin Beck ho znal víc než pět let a řadu případů vyšetřovali spolu.

Bůhví,

třeba měl Kollberg pravdu. V každém případě bylo zřejmé, že se Stenström vyvíjí. A i když se nikdy nenaučil zaklepat, než vešel, byl z něho dobrý policista, schopný, pracovitý a s dosti dobrým úsudkem. Celkem vzato byl vlastně dokonce ozdobou sboru.
Měl příjemný zevnějšek, dovedl si získat lidi, byl vytrénovaný, hodně sportoval. Byl skoro typ do náborových inzerátů, což je víc, než se dá říct o mnoha jiných. Třeba o Kollbergovi, který se často choval arogantně a byl tlustý a neforemný. Nebo o stoickém Melanderovi, jehož vzezření dokonale potvrzovalo pravidlo, že z nejnudnějších patronů se často stávají nejschopnější policisté. Nebo o Rönnovi, který měl červený nos a byl ve všech směrech člověk naprosto prostřední. Nebo o Gunvaldu Larssonovi, jehož obrovitá tělesná schránka a strnulý pohled by leckoho vyděsily k smrti, a on si na tom ještě ke všemu zakládal.
Nebo o něm samotném, o neustále pofrkávajícím Martinu Beckovi.
Naposledy se podíval do zrcadla včera večer a uviděl tam nevzhledného dlouhána s hubeným obličejem, širokým čelem, mohutnými čelistmi a mrzutýma, ocelově šedýma očima.
Kromě toho si Stenström potrpěl na určité speciality, které jim všem byly k užitku.

Zato ve žlábku

na tužky ležely dvě jeho vlastní fotografie, Martin Beck věděl, proč. Stenströmovi se poprvé po mnoha letech poštěstilo, že měl mít o vánocích a na Nový rok volno. Blokoval si místa v zájezdovém letadle na Kanárské ostrovy. Fotografie si dal udělat k novému pasu.
Takhle mu to tedy vyšlo, řekl si v duchu Martin Beck a zadíval se na obě fotografie. Byly nové a lepší než ty, které se objevily na prvních stránkách večerníků:
Stenström vlastně ani na svých devětadvacet let nevypadal. Měl přímý pohled, světlé oči a tmavohnědé vlasy, které si česal dozadu, ale na fotografii, právě tak jako ve skutečnosti, vypadaly, jako by se vůbec česat nedaly.
Ze začátku o něm někteří z jeho kolegů soudili, že to je naivní a dost průměrný mladíček. Hlavně Kollberg, který se ho svými sarkasmy a povýšenou shovívavostí dost natrápil. Ale to bylo jen ze začátku. Martin Beck si vzpomínal na menší výměnu názorů, kterou o tom měl s Kollbergem ještě v době, kdy byli v místnostech bývalé státní policie v Kristinebergu. Řekl mu tehdy:
"Proč toho kluka pořád shazuješ?" A Kollberg na to odpověděl:
"Abych v něm tu jeho předstíranou sebedůvěru zlomil. A dal mu tím možnost vytvořit si jinou. Aby z něho jednou byl dobrý polda. A aby se naučil zaklepat, než vejde."

Z toho,

že byl Stenström ozbrojen, nemůžeme nic usuzovat, protože o jeho zvyklostech dohromady nic nevíme. Pravděpodobně jel s tou ošetřovatelkou. Nebo jel za nějakou děvkou. Nebo na návštěvu ke kamarádovi. Nebo se pohádal se svou dívkou. Nebo dostal vynadáno od mámy a jezdil sem a tam v autobuse, protože bylo pozdě jít do kina."
"To si všechno můžeme ještě zjistit," řekl Martin Beck."Ano.
Zítra. Ale jednu věc můžeme udělat teď hned. Než to udělá někdo jiný."
"Prohlédnout si jeho psací stůl ve Västberze," dokončil za něho Martin Beck.
"Umíš vyvozovat závěry!"
Kollberg si nacpal kravatu do kapsy u kalhot a začal si oblékat sako.
Nepršelo, ale byla mlha a noční mrazík zahalil stromy, ulice i střechy jako do rubáše. Kollberg tiše sakroval, protože se mu zamlžovalo přední sklo a v zatáčkách dostával smyk. Celou cestu k policejní budově v jižní části města promluvili oba jenom jednou. Nejdřív Kollberg:
"Bývají pachatelé hromadných vražd lidi s kriminálními sklony?"
"Většinou. Ale zdaleka ne vždycky."
V policejní budově ve Västberze bylo ticho a pusto. Prošli mlčky chodbou v přízemí a vystoupili do druhého poschodí, na kulaté číselnici vedle skleněných dveří zmáčkli knoflíky číselného kódu a pokračovali k Stenströmově kanceláři.
Kollberg na okamžik zaváhal, pak si sedl k psacímu stolu a vyzkoušel zásuvky. Nebyly zamčeny.
Byla to úhledná místnost a vládl v ní naprosto neosobní pořádek.
Na psacím stole neměl Stenström vůbec nic soukromého, ani fotografii své dívky.

Mimo službu

"jsem s ním nepřicházel do styku," odtušil Kollberg.
"Já taky ne. Ale je fakt, že v tom pitomém autobuse umřel mezi prvními. A přesto stačil rozepnout dva knoflíky kabátu a pistoli vytáhnout."
"Což nasvědčuje tomu, že už je měl rozepnuté předtím," namítl zamyšleně Kollberg."A je tu ještě jedna věc."
"A to?""
"Dnes při rekonstrukci řekl Hammar jednu věc."
"Ano," přitakal Martin Beck."Řek asi tohle: Choromyslný člověk, který spáchá hromadnou vraždu, takhle rafinovaně nejedná."
"Myslíš, že měl pravdu?"
"V zásadě ano."
"Z čehož plyne?"
"Že ten, kdo to udělal, nebyl vůbec choromyslný. Nebo přesněji řečeno, že to nebyla vražda toho druhu, jakou páchají šílenci, aby kolem sebe vyvolali senzaci."
Kollberg si zmuchlaným kapesníkem utřel z čela pot, zatvářil se váhavě a řekl:
"Pan Larsson poznamenal..."
"Myslíš Gunvalda?"
"Právě toho. Než si šel domů nastříkat do podpaží deodorant, tak se z hloubi své nevyzpytatelné moudrosti zmínil, že vůbec nic nechápe. Nemohl například pochopit, proč se ten blázen nezastřelil nebo proč tam na nás nepočkal, abychom ho mohli sbalit."
"Myslím, že Gunvalda podceňuješ," řekl Martin Beck.
"Myslíš?"
Kollberg podrážděně pokrčil rameny.
"Prosím tě! Vždyť jsou to všechno samé hlouposti. Tady jde o hromadnou vraždu; o tom není pochyb. A samozřejmě to udělal šílenec. A z toho, co o něm víme, nic nevylučuje možnost, že teď sedí doma a s gustem sleduje v televizi, jaký to udělalo dojem.

"Co je vlastně s tebou?"

Kollberg neodpověděl.
"To kvůli Stenströmovi?"
Kollberg zamyšleně kývl hlavou a řekl filozoficky:"Co já se ho za ta léta nahuboval, a on se dá takhle zastřelit."
"Tenhle Mänsson," poznamenal Martin Beck,"pamatuješ se na něho?"
Kollberg přikývl.
"Ten s párátkama," řekl."Já tyhle velké pátrací skupiny nemám rád. Bylo by mnohem lepší, kdyby nás to nechali dělat samy. Tebe a mě a Melandera."
"Ahlberg je šikovný."
"To sice je," řekl Kollberg,"ale kolik vražd za posledních deset let v Motale vyšetřovali?"
"Jednu."
"Právě. Kromě toho nemám rád tyhle Hammarovy řečičky. Žvaní a tváří se přitom, jako by říkal nevím co. Interní pátrání, psychopati, anamnéza, plný počet, ať mi s tím už políbí šos!"
Znova nastalo ticho, které přerušil Martin Beck.
"Tak co?"
"Co tak co?"
"Co myslíš, že Stenström v tom autobuse pohledával?"
"V tom to právě je," řekl Kollberg."Co tam k čertu měl co pohledávat! Třeba tam byl s tou ošetřovatelkou."
"Proč by chodil na rande s pistolí?"
"Bůhví. Třeba na ni chtěl udělat dojem."
"Takový on nebyl," řekl Martin Beck."To víš zrovna tak dobře jako já."
"Rozhodně nosil pistoli hodně často. Častěji než třeba ty. A o hodně častěji než já."
"Ale ve službě."

Hammar

z něho nespouštěl oči. Kollberg to zaznamenal, a aby odvedl hovor jinam, začal:
"Fakta, zdá se, nasvědčují tomu, že někdo včera večer v jednom autobuse zastřelil osm lidí a dalšího postřelil. A že na rozdíl od jiných mezinárodně známých případů tohoto druhu po sobě nezanechal žádné stopy a nedal se chytit. Je sice možné, že spáchal sebevraždu, ale o tom nic nevíme. Máme dvě podstatné věci, ze kterých můžeme vycházet. Za prvé kulky a nábojnice, které by nás případně mohly dovést ke zbrani, jíž byly vraždy spáchány, a za druhé postřeleného, který leží v nemocnici a případně se zotaví natolik, že nám řekne, kdo střílel. Seděl vzadu, takže vraha musel vidět."
"Mno," odtušil Hammar.
"Není toho moc," pokračoval Kollberg."Zvlášť v případě, že by ten Schwerin zemřel nebo ztratil paměť. Je těžce zraněn. Dále nám chybí motiv. A svědci, kteří by nám byli něco platní."
"Třeba se objeví," řekl Hammar."A najít motiv nebude takový problém. Hromadní vrazi bývají psychopati a motivy jednání většinou napoví anamnéza."
"O vědecké kontakty se stará Melander," řekl Kollberg."Za nějaký ten den určitě s něčím přijde."
"Naší hlavní šancí ..." řekl Hammar a podíval se na hodinky.
"Je interní pátrání," dopověděl za něho Kollberg.
"Přesně tak. V devadesáti případech ze sta vede ke zjištění pachatele interní pátrání. Nebuďte tu zbytečně dlouho. Radši se na zítřek pořádně vyspěte. Dobrou noc."
Odešel a v místnosti se rozhostilo ticho. Martin Beck po chvíli vzdychl a řekl:

"A Rönn?"

"V nemocnici."
"Je odtamtud něco nového?" Kollberg zavrtěl hlavou."Zítra budete v plném počtu."
"V plném počtu?"
"Přijdou posily. Zvenku."
Hammar udělal krátkou pauzu: Pak dodal mnohoznačně:
"Pokládají to za nutné. Nahoře."
Martin Beck se dlouze a pečlivě vysmrkal.
"Kdo to bude?" zeptal se Kollberg.
"Přijede nějaký Mänsson. Z Malmö. Znáte ho?"
"Už jsem se s ním setkal," řekl Martin Beck beze stopy nadšení.
"Já taky," řekl Kollberg.
"A v Motale se pokusí uvolnit Gunnara Ahlberga."
"Ten je šikovný," řekl Kollberg mdle.
"O ostatních nic nevím. Někdo má přijít ze Sundsvallu. Ale nevím kdo."
"Dobrá," řekl Martin Beck.
"Pokud to ovšem do té doby nerozlousknete sami" dodal ještě Hammar.
"To se rozumí," řekl Kollberg.
"Zdá se, že fakta nasvědčují..." Hammar zmlkl a zkoumavě se zadíval na Martina Becka.
"Co je ti?"
"Jenom nachlazení."

Uplynulo několik hodin;

bylo deset večer, ale Martin Beck a Kollberg ještě byli v policejní budově na Kungsholmské ulici.
Venku se setmělo a přestalo pršet.
Jinak se nestalo vůbec nic. předním jazykem se tomu říká, že v pátrání nedošlo k žádnému obratu.
Umírající v Karolinské nemocnici umíral dál.
Během odpoledne se z ochoty přihlásilo dvacet svědků, ale jak se ukázalo, jelo devatenáct z nich jiným autobusem. Zbýval jediný, osmnáctiletá dívka, která nastoupila na Nybroplanu a jela dvě stanice na Sergelovo náměstí, kde přestoupila na podzemní dráhu.
Uvedla, že zároveň s ní vystoupilo několik dalších cestujících, což nebylo nijak nepravděpodobné. Dokonce si zapamatovala, jak vypadal řidič. A to bylo všecko.
Kollberg chodil neklidně sem a tam a neustále se díval na dveře, jako by čekal, že se rozletí a někdo vtrhne dovnitř.
Martin Beck stál před nákresy připevněnými ke zdi. Ruce měl sepnuté na zádech a pohupoval se dopředu a dozadu. To byl zlozvyk, který si osvojil ještě v letech, kdy jako řadový strážník šlapal chodník. Už si to nedokázal odvyknout a všem tím šel na nervy.
Pověsili si saka přes opěradla židlí a vyhrnuli si rukávy košil.
Kollberg hodil kravatu na stůl, a přestože v místnosti nebylo horko, byl zpocený v obličeji a v podpaží. Martin Beck dlouho a skřípavě kašlal, pak se zamyšleně chytl za bradu a znova se zahloubal do nákresů.
Kollberg se zastavil, kriticky si ho změřil a řekl:"Ty kašleš, jako když se šoupou rakve."
"A ty mi čím dál víc připomínáš Ingu."
Vtom se rozletěly dveře a vstoupil Hammar.
"Kde je Larsson a Melander?"
"Šli domů."

Hammar

několik vteřin mlčel: Pak řekl:"Ne. Tohle nějak nevychází."
"Co nevychází?" zeptal se Martin Beck.
"Rekonstrukce."
"Proč ne?" ozval se Kollberg.
"Působí to příliš rafinovaně. Choromyslný člověk, který se dopustí hromadné vraždy, takhle promyšleně nejedná."
"Proč ne?" nesouhlasil Gunvald Larsson."Ten blázen, co v Americe vloni v létě postřílel z věže třicet lidí, to měl promyšleno až do posledního puntíku. Nezapomněl si ani vzít s sebou jídlo, aby měl do zásoby."
"To ano," odpověděl Hammar."Ale na to nejdůležitější přesto zapomněl."
"A na co?"
Tentokrát odpověděl Martin Beck."Jak se z té věže potom dostat a nedat se chytit."

Martin Beck hned navázal:

"Určité věci dokonce nasvědčují tomu, že poslední výstřely vypálil ve chvíli, kdy už začal přecházet chodbičkou dopředu, a to doleva. Jeden z nich zřejmě zasáhl Stenströma."
"To je jasně zákopová technika;" řekl Gunvald Larsson.
"Gunvald měl před chvílí velice výstižnou poznámku," řekl suše Hammar."Zmínil se o tom, že to je poněkud nesrozumitelné. Všechno totiž nasvědčuje tomu, že se střelec v autobuse výborně vyznal a ovládal manipulaci na přístrojové desce."
"Nebo alespoň se zařízením na otvírání dveří," upřesnil pedantsky Ek.
V místnosti nastalo ticho. Hammar se zamyšleně zamračil. Po chvíli se zeptal:
"Opravdu si myslíte, že v tom autobusu někdo prostě najednou vstal, všechny postřílel a pak si klidně odešel? A že nikdo z cestujících vůbec nestačil zareagovat? A řidič nestačil ve vnitřním zrcátku vůbec nic zpozorovat?"
"Ne," ozval se Kollberg."Úplně takhle se to nezběhlo."
"A co vy ostatní?"
"Někdo přišel shora po zadních schodech se samopalem připraveným k palbě," řekl Martin Beck.
"Někdo, kdo tam už nějakou dobu seděl sám," doplnil Kollberg."Čekal na vhodný okamžik."
"Jak sleduje řidič, jestli v horním patře někdo je?" zeptal se Hammar.
Všichni se podívali na Eka, který si opět odkašlal a řekl:"Na schodech jsou fotobuňky, které jsou propojeny na počítač na palubní desce. Ten připočítá každého, kdo vystoupí po předních schodech nahoru, takže řidič může během jízdy kontrolovat, kolik má nahoře cestujících."
"A když autobus prohledávali, ukázal jim zřejmě počítač nulu!"
"Ano."

"Jak se dostal do autobusu?"
Martin Beck kývl hlavou na Eka a řekl:"Tvůj obor. Prosím."
Ek si hrábl do stříbrošedých vlasů, odkašlal si a spustil:"Otevřené byly zadní nástupní dveře. Jimi vrah s největší pravděpodobností autobus opustil. Aby je mohl otevřít, musel nejdřív projít chodbou mezi sedadly až dopředu k místu řidiče, natáhnout přes něho nebo kolem něho ruku a přepnout spínač."
Vytáhl z kapsy brýle, vyčistil si je kapesníkem a přistoupil ke zdi.
"Dal jsem zvětšit dva instrukční nákresy. Jednak tento, na kterém vidíte celou přístrojovou desku, jednak tenhle, na kterém je klička k předním dveřím. Na prvním nákresu je spínač dveří vyznačen číslicí patnáct a klička číslem osmnáct. Klička je tedy po levé straně volantu, před bočním oknem a šikmo pod ním. Jak vidíte na druhém nákresu, má klička pět poloh."
"Ty člověka úplně zblbneš," utrousil Gunvald Larsson.
"Při vodorovné poloze, čili při poloze jedna, jsou oboje dveře zavřeny," pokračoval Ek naprosto nedotčen."Při poloze dvě, tedy o jeden stupeň nahoru, se otevřou přední dveře, při poloze tři, dva stupně vzhůru, se otevřou oboje dveře. Dále má klička dvě dolní polohy, a to polohu čtyři a pět. Při první z nich se otevře přední část dveří a při druhé se otevřou přední dveře celé."
"Shrň to," řekl Hammar.
"Jestliže to shrneme," pokračoval Ek,"musel pachatel přejít ze svého předpokládaného stanoviště u výstupních dveří rovně vpřed chodbou k místu řidiče, naklonit se nad řidičem, který ležel na volantu, a přehodit kličku do polohy číslo dvě. Tím otevřel zadní část předních dveří, tedy tu jejích část, která zůstala otevřená až do chvíle, kdy na místo činu přijelo první policejní auto."

"Proč myslíš?"

"Nasvědčují tomu dráhy střel a poloha nábojnic v poměru k poloze mrtvých."
"Dobře. A dál?"
"Předpokládáme dále, že dotyčný vystřelil tři dávky. První dopředu zleva doprava, přičemž zasáhl všechny ty, co seděli v přední části autobusu a tady na zákresu mají čísla jedna, dvě, tří, osm a devět. Jednička je řidič a dvojka je Stenström."
"A pak?"
"Pak udělal čelem vzad, pravděpodobně vpravo, a vystřelil další dávku na ty čtyři v zadní části autobusu, a to zase zleva doprava. Přitom zabil pětku, šestku a sedmičku. A postřelil čtyřku. Čtyřka je Schwerin. Ležel na zádech v prostřední chodbě vzadu. Vykládáme si to tak, že seděl na podélném sedadle vlevo a stačil vstát. Kvůli tomu dostal poslední zásah."
"A třetí salva?"
"Tu vystřelil dopředu," pokračoval Martin Beck."Tentokrát zprava doleva."
"A střílel samopalem?"
"Ano," řekl Kollberg."Je to nejpravděpodobnější. Pokud by to byl obvyklý armádní typ..."
"Moment," přerušil ho Hammar."Jak dlouho mu tohle všechno mohlo trvat? Vystřelit dopředu, udělat čelem vzad, vystřelit dozadu, pak znova zamířit dopředu a vystřílet to, co mu v zásobníku zbylo?"
"Prozatím nevíme, který druh zbraně to byl..." začal Kollberg, ale Gunvald Larsson mu skočil do řeči:"Přibližně deset vteřin."

Zvedl noviny,

které držel v ruce, a nepřátelsky se na ně podíval. Nadpisy se táhly přes celou první stránku, tiskařská čerň z nich jen křičela, ale text pod nimi neříkal celkem nic.
"Cituji," začal Hammar."Je to zločin století, říká zkušený vyšetřovatel vražd Gunvald Larsson ze stockholmské kriminální policie a dodává: Byl to nejhrůznější pohled, jaký jsem kdy zažil. Dva vykřičníky."
Gunvald Larsson se opřel o lenoch židle a nespokojeně svraštil obočí.
"A jsi tu v pěkné společnosti." dodal Hammar."Ministr spravedlnosti se taky vyznamenal. Vlna nezákonnosti a násilnictví musí být zastavena. Policie na tento případ soustředí veškeré personální i technické síly, jimiž disponuje, aby byl pachatel vypátrán."
Hammar se rozhlédl po místnosti a řekl:
"A tohle jsou ty veškeré síly, jimiž policie disponuje."
Martin Beck se vysmrkal.
"Už v této chvíli je do pátrání zapojena stovka nejzkušenějších kriminalistů a expertů z celé země," pokračoval v předčítání Hammar z dalších novin."Je to největší soustředění sil v dějinách naší kriminalistiky."
Kollberg vzdychl a zajel si rukou do vlasů.
"Politikové," zamumlal Hammar.
Hodil noviny na stůl a zeptal se:"Kde je Melander?"
"U psychologů," řekl Kollberg. A Rönn?"
"V nemocnici."
"Je tam něco nového?"
Martin Beck zavrtěl hlavou.
"Pořád ho operují."
"Tak si uděláme rekonstrukci," řekl Hammar.
Kollberg si mezi svými papíry vybral několik listů.
"Autobus vyjel z Bellmansro asi tak v deset," řekl.
"Asi tak?"
"Díky demonstraci na Pobřežní třídě se jízdní řád posunul.
Několik autobusů uvízlo v přeplněných ulicích, nebo zase v ulicích, které policie uzavřela, takže nastalo velké zpoždění a řidiči dostali příkaz vyjíždět z konečných stanic hned po příjezdu a ne podle jízdního řádu."